Starší syn přinesl domů poznámku, že je vulgární na spolužáka. Ne, že by to nebylo možné. Ale stejně mi vrtalo hlavou, co a proč řekl. Oba vedeme k tomu, že se lidem prostě nenadává, a to ani když oni nadávají nám. Když jsem z něj ono inkriminované slovo doloval, s pláčem přísahal, že řekl kamarádovi, že je šprt, ale že si tak říkají v legraci často a všichni a nemyslí to vážně. Všechno se ve mně bouřilo proti označení slova šprt jako vulgárního, ale autoritu učitele neradno podvracet, a tak jsem dítě jen poučil o tom, že slovo šprt má negativní konotaci, rozuměj hanlivý příznak, zkrátka, že může leckoho urazit, protože je to nepěkné označení pro někoho, kdo se učí, ví, ale nikdy nikomu neporadí, nepomůže.
Zní to stejně…
Historka by asi zanikla v propadlišti dějin, kdyby dítě za několik hodin nedorazilo a se starostlivou tváří mi nesdělilo, že s kluky používají ke stejnému účelu ještě jedno slovo, které znamená totéž, zní podobně, ale přece jen úplně stejné není… Zm*d, to byla ta „varianta“, které použil, naneštěstí asi právě ve chvíli, kdy ho slyšela paní učitelka. Ne, tohle slovo opravdu není totéž, co šprt. A zcela vážně JE sprosté, hodně moc. Minimálně čtvrté patro domu sprostých slov. Označujeme tak člověka, který je nevalného charakteru a nic dobrého od něj nemžeme čekat. A ještě jsem vysvětlil, s jakými slovy je příbuzné a co ta slova znamenají. Důrazně jsem oba chlapce poučil, mladší od jisté chvíle se zájmem přihlížel, že toto slovo rozhodně používat v konverzaci, ani v neformální mezi kluky, nelze. A taky, že občas slova v češtině, i když jsou si v něčem podobná, mají tendenci se rýmovat, stejný počet slabik nebo podobně, nemají rozhodně ani náznakem podobný význam.
Kluci, co by měli poznat škodnou
Že si to o podobnosti českých slov myslí děti, je vlastně roztomilé. Ani to „strašné“ slovo vysloveno s nevědomostí, vlastně vulgárně nepůsobilo. Ale marná sláva – význam je význam. Dospělí by ovšem měli význam slov, která používají, znát vždycky. Neexistuje žádná omluva, pokud slova používáme v nesprávném významu. Ani to, že by nás k tomu někdo nutil. Tak třeba taková pěkná dvojice škodná a škodní. Jediné odlišné písmenko způsobí, že první zajímá hajného a druhé pojišťováka. Liška v revíru je škodná, ale zdemolované auto je škodní (událost). Se záměnou jsem se setkal, když jsem učil obchodní korespondenci v jedné velké pojišťovně. V oficiálních textech, které posílali klientům, měli jednu škodnou událost za druhou. A to prrr, já na to. A oni, že to vědí, ale co prý mají dělat, když je to takhle v zákoně a šéfstvo je nutí, aby dopisy klientům přesně ze zákonů vycházely. Já řku, to ne. Nevím, jestli je to v zákoně, a je mi líto, k čemu vás nutí vedení, ale co pojišťovny pojišťovnami stojí, jsou události škodní, a tak by to mělo zůstat.
Štít a meč
Jestli vás někdo nutí, abyste používali slova v nesprávném významu, nedejte se. Používejte příručky. Vaším štítem i mečem ať jsou třeba Slovník spisovné češtiny nebo Akademická příručka českého jazyka. A nebojte se šéfovi říct, že je znáte a používáte a že to prostě budete psát správně. Nemáte totiž žádný důvod k ničemu jinému! Kdyby se takhle lehkovážně zacházelo s významy slov stále, mohli bychom všichni jednou skončit s poznámkou, že jsme vulgární na spolužáka. Nás dospělé ovšem neznalost neomlouvá.
